Jak se kočkám žije se psem

Jsem dlouholetá chovatelka koček. Můj muž je dlouholetý chovatel akvarijních ryb.

Oba jsme tedy zvyklí žít s tvory, kteří mají vlastní rituály a tedy poměrně jasnou představu o tom, kdo je doma pánem. Kočky to vědí odjakživa. Ryby to nejspíš vědí také, jen to nemohou říct.

A pak jsme si pořídili psa. Tedy přesněji řečeno, muž si pořídil psa.

Muž chtěl psa na chalupu. Měl bydlet na zahradě, hlídat dům a mít vlastní kotec. Jenže zahrada neměla plot, a protože k nám v noci pravidelně chodili sousedovi psi, začalo mi být líto představy, že náš pes bude zavřený v kotci, zatímco cizí psi si budou po jeho zahradě dělat noční obchůzky.

Snažila jsem se tedy přesvědčit muže a hlavně sama sebe, že pes musí bydlet doma. A podařilo se mi to… 

Co se mi nepodařilo, bylo uvědomit si, co to znamená.

Jako celoživotní chovatelka koček jsem si představovala, že pes bude něco jako větší kočka.

Nebude.

Kočka přemístí chlup. Pes přemístí všechno.. a hlavně neustále přináší posekanou. Trávu, hlínu a bahno ze zahrady…

Čekání na psa 

Vybrali jsme si tedy chovatelku a čekali jsme na psa. Dostali jsme Cucku.

Cucka k nám přišla krátce po Vánocích. Protože jsme tehdy měli doma i koťata, připravili jsme jim bezpečnou ohrádku.

Myslela jsem, že koťata budou potřebovat ochranu před štěnětem. Jak hluboce jsem se mýlila….Po několika minutách bylo jasné, že do bezpečí budeme muset uklidit Cucku.

Z roztomilých, mazlivých koček se stali šavlozubí tygři, vznikla smečka a smečka měla společného nepřítele. Cucku.

Koťata si jí příliš nevšímala. Velké kočky se okamžitě přestěhovaly do vyšších míst domácnosti, na škrabadla, balkon a trámy. A s nimi se muselo přestěhovat vše potřebné ..jidlo, voda, pelechy, záchodky…

První dny jsme s Cuckou střídavě bydleli v ohrádce. Spali jsme tam s ní, hlídali ji a zároveň kontrolovali kočky. Bylo potřeba zajistit dvě věci…aby Cucka neublížila kočce a aby kočka neublížila Cucce. V některých chvílích to byl poměrně vyrovnaný ,,souboj”.

Cucka postupně načichla našim pachem a učila se, že je dalším členem smečky. Jen mluvila pořád jiným jazykem, jinou řečí těla, než kocky.

Kočka řekne:

„Nech mě být.“

Pes řekne:

„JÁ TĚ MILUJU!“

Kočka řekne:

„Ještě jeden krok a zemřeš.“

Pes řekne:

„JÉÉÉ, HRAJEME SI!“

Kočka zavrčí. Pes vrtí ocasem.

Kočka uteče. Pes běží za ní.

Kočka vyskočí na škrabadlo. Pes zůstane stát pod ním a nechápe, proč kamarádka odešla.

A tomu jsme prostě museli dát čas… 

Výuka čůrání 

Současně se zabydlováním přišla výuka čůráni venku. Byla zima. Pořádná.

Cucka potřebovala čůrat přibližně každé tři minuty, takže jsme pokaždé vyběhli ven v pantoflích, bez ponožek, v triku…Protože přece jen „na minutku“. Jenže Cucka měla jiný názor. Z minutky bylo pět minut. Z pěti minut deset. A z deseti minut čekání na biologický zázrak. A výsledek? Cucka se naučila čůrat venku a my s mužem jsme dostali pořádnou chřipku.

Výcvik ale musel pokračovat. Stejně jako dohled nad tím, aby Cucka nešlápla na kotě, kočka nerozsápala Cucku, kotě nepřelezlo někam, kam nemá, Cucka něco nesežrala, kočka něco nesežrala ….a tak jsme se s chřipkou usadili na gauči před televizí. A s námi postupně Cucka a všechny kočky… kočky a Cucka z něj už v podstatě nevstaly…

Gauč

Gauč měl být můj. To jsem si původně tedy myslela. Dnes už vím, že jsem byla naivní.

Rozdělili jsme si ho takto: Cucka 40 %, kočky 40 %, koťata 15 %, já 5 %, a to jen v případě, že jsem přišla první.

Protože Cucka je bordeauxská doga, gauč dnes vypadá, jako bychom na něm organizovali velkochov slimáků.

Neustále rozházené polštáře, deky, chlupy její i koček, hračky, pamlsky a pravidelně několik tvorů, kteří se tváří, že právě umírají únavou. Přitom se jen přesunuli z levé strany gauče na pravou.

Každý týden peru polštáře. Peru celý gauč. A znovu vysvětluji smečce, že gauč je můj. Smečka mě poslouchá velmi pozorně. A pak si lehne zpátky.

Stejná práva, stejné povinnosti

Aby u nás měli všichni ,,stejná práva a povinnosti”, musí být všichni i stejně vychovaní …. A Cucce vyhovuje být kočkou…

Něco jí zakážu, ona se na mě podívá, já změknu. A nakonec to udělá po svém.

Manžel se tento systém snaží neustále narušovat. Má totiž představu, že z Cucky bude pořádný pes. Hlídač. Pes, který poslouchá.

Já jeho výchovu pravidelně sabotuju. Neúmyslně…tedy většinou.

A tak jsme nakonec museli do školy. Na cvičák. Oba, Cucka i já. A musím říct, že já už chodím na vodítku opravdu výborně. Cucka mě vede velmi dobře … takže z hlediska spolupráce jsme udělaly obrovský pokrok.

Koťata jí komplikují dospívání

Mám pocit, že Cucka by se chovala o něco dospěleji, kdybychom zrovna neměli koťata. Jenže máme. A jakmile jsou v domě koťata, společně s Cuckou to připomíná školku plnou dětí s ADHD.

Koťata běhají, Cucka běhá, koťata skáčou, Cucka skáče, někdo něco ukradne, někdo někoho honí, někdo něco shodí, někdo něco nebo někoho kouše…. A já se snažím udržet pořádek a předstírám, že mám situaci pod kontrolou.

Nemám.

Nikdo ji nemá a přesto to nějak funguje.

A co na to kočky?

Kupodivu právě ony nám ukázaly, že celý problém je možná jen v naší hlavě. Dospělé kočky Cucku postupně přijaly. Pozorují ji, koťata i jejich společné hry. A vůbec nevypadají, že by vnímaly nějaký zásadní rozdíl, ani v jejich velikosti. 

Cucka je prostě další člen domácnosti.

Poněkud větší. Poněkud otravnější a poněkud neobratnější.

Kočky mají dál své rituály. Spí na svých místech, jedí ve svůj čas a chodí si po svém.

Když je Cucka příliš dotěrná, ignorují ji. Když je otravná příliš, jednoduše odejdou někam, kam za nimi nemůže.

Jejich život se vlastně příliš nezměnil.

Jen do něj přibyl obrovský tvor, který má neustále potřebu všechny milovat.