Veterina není jen o léčení. Rozhovor s MVDr. Kristýnou Matušovou

Dnes vám přinášíme zajímavý rozhovor s veterinární lékařkou MVDr. Kristýnou Matušovou, se kterou nás spojuje nejen zájem o kočičí výživu, ale především podobný pohled na péči o kočky, jejich zdraví a kvalitu života.

S Kristýnou jsme se seznámily díky naší knize Výživa koček. Postupně jsme zjistily, že toho máme společného mnohem víc, než jsme původně tušily. Podobně přemýšlíme o výživě, prevenci i o tom, jak důležité je vnímat kočku jako celek, respektovat její přirozené potřeby a nečekat, až se objeví zdravotní problémy.

A tak přišel další logický krok – společný pilotní prezenční kurz Výživa koček, na kterém jsme propojily naše zkušenosti z oblasti kočičí výživy s pohledem Kristýny jako veterinární lékařky. A protože měl kurz výborné ohlasy, rozhodly jsme se ve spolupráci pokračovat.

Možná jste si už také všimli, že se na našich stránkách nově objevuje logo Petgevity. Jde o značku, pod kterou Kristýna působí a poskytuje své konzultace se zaměřením na zdraví, prevenci a dlouhodobou kvalitu života zvířat.

A protože bychom vám Kristýnu rády představily i trochu osobněji, připravily jsme s ní rozhovor. Povídaly jsme si o tom, proč se rozhodla stát veterinářkou, co ji naučila praxe, proč ji zajímá longevity neboli dlouhověkost zvířat, ale také o tom, co bychom jako majitelé koček měli přestat považovat za normální.

Přejeme příjemné čtení!

Kdy sis poprvé řekla, že chceš být veterinářkou? Bylo to odmalička jasné, nebo ses k veterině dostala postupně?

Už jako malá jsem na dědově zahradě odchytávala kočky a starala se o ně. S tátou jsem chodila o víkendech na cvičák, kde vedl obranářský výcvik psů, a zároveň jsem vyrůstala se smečkou výmarských ohařů, takže zvířata byla odjakživa přirozenou součástí mého života.

Největší zlom ale nastal ve chvíli, kdy mi po císařském řezu zemřela fenka. Tehdy jsem si řekla, že už nechci dovolit, aby mi někdo milovaný umíral a já jen bezmocně přihlížela. Chtěla jsem pro to něco udělat. A právě tehdy jsem se definitivně rozhodla, že budu veterinářkou.

Co tě na studiu veteriny nejvíc překvapilo? Bylo něco úplně jinak, než sis před nástupem na školu představovala?

Takhle…

Během studia se klade obrovský důraz na množství znalostí. A dává to smysl – na rozdíl od humánní medicíny pracujeme s několika různými druhy zvířat. Pes, kočka, kůň, kráva, prase… Každý druh má jinou anatomii a fyziologii, jiná onemocnění i parazity. Praktická cvičení a povinné stáže na školních klinikách jsou skvělé, protože si člověk spoustu věcí opravdu vyzkouší. Na reálné fungování v ordinaci vás ale úplně nepřipraví.

Vstupuje tam totiž do hry něco, co se z učebnice nenaučíte – lidský faktor.

Můžete odpromovat s červeným diplomem a dokázat o půlnoci vyjmenovat všechny hlavové nervy a jejich větve, ale pak najednou stojíte před pacientem, víte, co mu je a jaká léčba by mu pomohla, jenže jeho majitel si ji nemůže dovolit. A vy se musíte rozhodnout, co teď. Přesně tahle část v učebnici často není.

Nebo se musíte naučit fungovat pod tlakem. Máte plnou čekárnu, lidé jsou naštvaní, protože nabíráte zpoždění, a během vakcinace vám najednou někdo rozrazí dveře s krvácejícím zvířetem v náručí. Zvíře skoro nereaguje. Musíte začít zachraňovat jeho život, zároveň uklidnit vyděšeného majitele a požádat lidi v čekárně o chvíli strpení. Přitom víte, že vaše zpoždění bude ještě větší, dnes odejdete zase o dvě hodiny později a doma vás čeká hádka.

Na tohle vás škola nepřipraví. Takže… „Buď veterinářem, říkali. Bude to zábava, říkali.“

Během studia jsi absolvovala různé praxe. Kde všude jsi byla a která zkušenost ti dala nejvíc?

Už od střední školy jsem se snažila chodit na praxe, co to šlo. A neomezovala jsem se jen na povinné školní praxe. Byla jsem v zoologických zahradách, na veterinární správě, na jatkách, ve výrobnách masa a masných výrobků i na veterinárních klinikách pro psy a kočky – od velkých pohotovostních pracovišť až po malé kliniky, kde pracoval jen jeden lékař bez sestry. V Česku i v zahraničí. Dostala jsem se také na koňskou kliniku a na výjezdy ke kravám a prasatům.

Chtěla jsem si vyzkoušet co nejvíc různých možností, abych postupně zjistila, co vlastně chci dělat. Protože s veterinárním titulem je těch možností opravdu hodně.

Jednou z mých prvních velkých zkušeností byla veterinární klinika Animed, kam jsem během vysoké školy chodila vypomáhat. Animed se specializuje na veterinární onkologii, takže tam člověk zažil těžké případy, velmi emotivní příběhy a někdy i špatné konce. Tahle praxe mi ale dala něco, co se z učebnice nenaučíte: ukázala mi, jak má vypadat empatická komunikace a jak důležitý je vztah mezi veterinářem a majitelem.

Druhou velkou zkušeností pro mě byl Erasmus na HerbalVet Scotland, klinice, která se věnuje tradiční čínské medicíně, akupunktuře, výživě a bylinám. Tahle zkušenost mi otevřela oči v tom, že naše možnosti jako veterinářů nemusí končit u klasické farmakologické neboli „tabletkové“ léčby, ale že můžeme nabídnout víc. Znalosti západní a východní medicíny se mohou vzájemně doplňovat, aby byl přínos pro konkrétního pacienta co největší. Protože o to nám všem vlastně jde.

Byl během praxe nějaký pacient nebo případ, na který dodnes nezapomeneš?

Ano. Tento případ mě zároveň naučil, jak zásadní je komunikace s majitelem a že chci být ke svým klientům vždy upřímná, i když někdy není snadné slyšet pravdu.

Jednalo se o staršího pejska, kterého majitelé přinesli na kliniku v náručí. Byl apatický, svěšenou hlavu už téměř nezvedal a měl nízkou tělesnou teplotu. Veterinář doporučil eutanazii, ale majitelé si přáli hospitalizaci a chtěli dát pejskovi ještě šanci. Domluvili jsme se, že se za několik hodin vrátí a společně zhodnotíme jeho stav. Nutno podotknout, že na této klinice bylo možné se zvířetem zůstat během infuzní terapie.

Dostal léky a kapačku, ale jeho stav se nejen nezlepšil, naopak se zhoršil. Jelikož doktor dál ordinoval, zůstala jsem s pejskem na hospitalizaci já. Zabalila jsem ho do deky a vzala si ho do náručí, i když mě už moc nevnímal. Po několika minutách se začal propínat a upíral pohled do dálky. Ti, kteří se se smrtí setkali, vědí, kdy přichází. Zavolala jsem doktora. Věděli jsme, že se to stane a že už to zvrátit nejde. Mohli jsme mu však podat poslední injekci, aby se dál netrápil.

Majitelé však nedali souhlas. Zrovna byli někde ve městě a řekli, že přijedou asi za hodinu. Pejsek dostal už předtím opiáty, takže jsem věřila, že bolesti neměl. Během dalších dvaceti minut mi ale umíral v náručí. S cizím člověkem v prostředí hospitalizace veterinární kliniky. Sám.

Byl to jeden z případů, kdy jsem v práci plakala. Plakala jsem nad tím pejskem a jeho osudem, ale také nad tím, jak moc jsou naše možnosti a rozhodnutí v některých chvílích závislé na přání majitele.

Co tě přivedlo k tématu longevity u zvířat? Proč tě zajímá právě to, jak nejen prodloužit život, ale především prodloužit dobu, po kterou zvíře žije ve zdraví?

Sama se o longevity zajímám a baví mě sledovat, co nám nové metody mohou nabídnout. A postupně jsem si začala říkat, proč bychom stejnou filozofii nemohli přenést i do světa zvířat. Jako majitelé přece chceme, aby tu s námi náš zvířecí parťák byl co nejdéle. Milujeme ho. Je to člen rodiny.

My lidé, a především tady v Česku, jsme ale zvyklí vyhledat lékaře až ve chvíli, kdy se něco děje. A podobně to máme i se zvířaty: čekáme, až se objeví příznaky, nebo ještě pár dní vyčkáváme, jestli problém náhodou nezmizí sám. Teprve potom ho začneme řešit. Jenže onemocnění už v té době může být nějakou dobu rozvinuté.

Chtěla bych proto přemýšlet trochu dopředu. Nečekat, až se problém objeví, ale snažit se včas poznat, kde má konkrétní zvíře rizika, co můžeme ovlivnit a co můžeme udělat pro to, aby zůstalo co nejdéle zdravé, aktivní a spokojené. Protože podle mě právě o tom longevity je: nejen o samotné délce života, ale hlavně o délce života ve zdraví a v dobré kvalitě.

Když řekneme „longevity u kočky“, co si pod tím máme představit? Je to genetika, výživa, prevence, pohyb, prostředí, včasná diagnostika… nebo právě kombinace všeho?

Je to právě kombinace všech těchto faktorů – genetiky, epigenetiky, výživy, pohybu, prostředí, prevence i včasné diagnostiky. Genetiku samozřejmě změnit neumíme, ale můžeme znát predispozice konkrétního zvířete a podle nich přizpůsobit prevenci. Určitou roli navíc hraje i epigenetika, tedy mimo jiné to, jak prostředí a životní styl ovlivňují aktivitu genů.

Pokud si například pořídím britskou kočku, měla bych vědět, že u tohoto plemene existuje zvýšené riziko hypertrofické kardiomyopatie (HCM), tedy onemocnění srdce, a podle toho přemýšlet i o preventivním kardiologickém vyšetření. Neznamená to, že každá britská kočka HCM dostane, ale její genetická predispozice je důvodem, proč může dávat smysl věnovat srdci větší preventivní pozornost.

Takže longevity pro mě není jedna konkrétní metoda. Je to spíš způsob přemýšlení o zvířeti – znát jeho rizika, sledovat ho v čase a snažit se zasáhnout dříve, než se z potenciálního problému stane skutečné onemocnění.

Mění se podle tebe veterinární medicína v tom, jak přemýšlí o stárnutí zvířat?

Myslím, že se pohled na stárnutí zvířat postupně mění, ale pořád máme co dohánět. Často se setkávám s tím, že majitel přijde například s jedenáctiletou kočkou a řekne: „Ona už je stará, hůř se hýbe a méně jí, takže vlastně nemá smysl dělat a platit žádná vyšetření.“ Jenže jedenáct let nemusí znamenat, že je před námi konec života. Kočka může mít klidně dalších několik kvalitních let před sebou.

Jaký je podle tebe kočičí pacient? Co je na vyšetření a léčbě koček specifické a co by měli majitelé vědět, než s kočkou přijdou do ordinace?

Na kočičí medicíně je výjimečné všechno. Kočka není malý pes a při péči o ni je potřeba to neustále zohledňovat. Má jiné fyziologické potřeby, jinak metabolizuje některé látky, jinak reaguje na stres a také velmi dobře maskuje bolest nebo začínající onemocnění.

Právě to poslední je podle mě jeden z důvodů, proč je kočičí medicína tak zajímavá a zároveň náročná. Když už nám kočka začne výrazně ukazovat, že něco není v pořádku, problém může být přítomný už nějakou dobu.

Co by sis přála, aby majitelé říkali svým veterinářům častěji?

Přála bych si, aby se majitelé svých veterinářů víc ptali. Tady neexistují špatné otázky.

Někdy totiž majitel něco dělá s úplně nejlepším úmyslem, ale prostě neví, že by to šlo udělat jinak. A právě od toho jsme tu my. My veterináři jsme během studia prošli spoustou předmětů – od biologie a etiologie přes chov zvířat až po welfare. Některé věci nám proto mohou připadat úplně samozřejmé. Jenže pro majitele samozřejmé být nemusí.

Čas, který spolu při preventivní prohlídce máme, není jen o klinickém vyšetření. Je to také prostor pro otázky. A já mám úplně nejraději majitele, kteří přijdou třeba s prvním štěnětem nebo kotětem a mají připravený seznam otázek.

Takže se opravdu nebojte zeptat na cokoli. Od toho si nás přece platíte.

A obráceně: Co by podle tebe měli veterináři majitelům častěji vysvětlovat?

Tady podle mě pořád máme velký prostor ke zlepšení. Na prvoliniových klinikách bývá na jednoho pacienta a jeho majitele často velmi omezený čas, takže není vždy jednoduché všechno dostatečně vysvětlit. Přesto bych si přála, aby majitelé od veterináře vždy odcházeli s vědomím, co jsme jejich zvířeti aplikovali nebo doporučili, proč jsme to udělali a co od toho můžeme očekávat.

Zároveň bych byla ráda, kdyby se ještě více pracovalo s lékařskými záznamy, které si majitel může odnést domů a v klidu si je znovu přečíst. Člověk si během návštěvy často zapamatuje jen část informací, zvlášť pokud má strach o své zvíře. Když má potom doma napsané, co jsme zjistili, co jsme udělali a jaký je další postup, může si všechno v klidu projít.

Myslím, že klient, který rozumí tomu, co se se zvířetem děje a proč něco děláme, s námi také mnohem lépe komunikuje a spolupracuje. A to je podle mě v medicíně strašně důležité. Veterinární péče totiž není jen práce veterináře. Je to spolupráce mezi veterinářem a majitelem a bez vzájemného porozumění funguje jen těžko.

Existuje něco, co majitelé koček často považují za „normální“, ale ty bys byla ráda, kdyby to s veterinářem raději řešili?

Určitě je toho víc. Často se setkávám například s tím, že majitelé považují za normální opakované zvracení chlupů. Stejně tak se u starších koček často bere jako samozřejmost, že se méně hýbou, ztrácejí svalovou hmotu nebo už prostě „nejsou tak aktivní jako dřív“. Přitom za těmito změnami může být bolest, onemocnění nebo třeba nedostatečný příjem živin a tekutin – a některé z těchto věcí můžeme ovlivnit.

A pak je tu podle mě velké téma suché stravy. U koček často vůbec neřešíme, kolik vody skutečně přijímají, přestože z přirozené kořisti získávají velkou část tekutin. Neříkám, že každá kočka na granulích bude mít zdravotní problém, ale otázku hydratace a podílu mokré stravy bych u koček určitě nepřehlížela.

Právě tohle je podle mě na prevenci důležité: nebrat změny jen jako „to je věkem“ nebo „to kočky dělají“, ale ptát se, jestli za nimi není něco, co můžeme řešit.

Kdybys mohla změnit jednu jedinou věc v tom, jak se dnes lidé starají o své kočky, co by to bylo?

Začněte své kočce opravdu naslouchat. Kočky jsou mistři v maskování problémů a zároveň jsou velmi citlivé na stres a změny prostředí. Dlouhodobý stres může negativně ovlivňovat jejich celkovou pohodu a zhoršovat průběh některých onemocnění. Proto bychom měli vnímat i drobné změny v jejich chování: jestli kočka začala méně jíst nebo více pít, více se schovávat či méně se pohybovat, změnila své návyky na záchodě nebo se chová jinak než dřív.

A zamyslela bych se také nad tím, jak doma žijeme. Vlastně bydlíte u své kočky, tak jí zkuste domácnost trochu přizpůsobit. Dopřejte jí bezpečná místa, možnost schovat se, vyvýšená místa, vhodně umístěné misky a záchodky, možnost škrábání, hry a přirozeného pohybu. Kočka by neměla být nucena neustále fungovat podle našich pravidel.

Kočka nám často říká, že něco není v pořádku dávno předtím, než začne být nemocná „na první pohled“. Jen musíme vědět, jak jí naslouchat.

Co bys chtěla vzkázat lidem, kteří chtějí, aby s nimi jejich kočka prožila co nejdelší – ale hlavně co nejkvalitnější – život?

Myslím, že se to všechno prolíná: naslouchejte své kočce, ptejte se svého veterináře, přemýšlejte, nezanedbávejte prevenci a neberte změny, které přicházejí s věkem, automaticky jako něco, co se nedá ovlivnit.

A pokud vás kočičí výživa, prevence a zdraví zvířat zajímají trochu víc do hloubky, sledujte Vysmátou kočku a Petgevity.

Moc děkujeme za rozhovor MVDr. Kristýně Matušové.