Jak se z milovníka koček stane chovatel koček

Když se dnes ohlédnu zpět a přemýšlím nad tím, kdy vlastně začala moje cesta k chovu koček, nedokážu najít jeden konkrétní okamžik. Nebylo to založením mé chovatelské stanice Noiva ani narozením prvního vrhu. Ve skutečnosti to začalo mnohem dříve, už v dětství.

Od malička mě provázela touha mít zvířata. U babičky, i doma, jsme měli kočku, později  andulku, rybičky, šneky, křečky, fretku … Fascinoval mě jejich svět, jejich chování a každodenní život. Dodnes dokážu dlouhé hodiny pozorovat akvárium nebo sledovat, co zrovna vyvádí naše kočka. Zvířata pro mě nebyla jen domácími mazlíčky. Byli to společníci, se kterými jsem vyrůstala a od kterých jsem se učila trpělivosti, zodpovědnosti i respektu k živému tvorovi.

Jak šel čas, zvířata mě provázela i v dospělosti. Nikdy jsem si neuměla představit domov bez nich. Přesto jsem dlouhou dobu patřila mezi běžné milovníky zvířat. Starala jsem se o ně, měla je ráda, ale nenapadlo mě, že bych se jednou věnovala chovu.

Zlom přišel až s kočkami. Nejprve jsem objevovala jejich osobnosti, rozdílné povahy a způsoby komunikace. Čím více času jsem s nimi trávila, tím více mě fascinovalo, jak odlišné mohou být jednotlivé kočky, přestože patří ke stejnému druhu.

Když jsem si pořídila první kočky s průkazem původu a začala přemýšlet o chovu, měla jsem o něm podobně romantickou představu jako mnoho začínajících chovatelů. Představovala jsem si krásná koťátka, spokojené kočičí maminky a radost nových majitelů. A ano, i to všechno k chovu patří. Jenže postupně jsem zjistila, že skutečný chov je mnohem složitější. 

Přišly první starosti, první neúspěchy, první bezesné noci a situace, na které mě žádná kniha ani zkušenější chovatel nedokázali úplně připravit. Najednou jsem pochopila, že chov není jen o radosti z nového života. Je také o zodpovědnosti za zdraví, pohodu a někdy i život zvířat.

Každá zkušenost mě něco naučila. Některé byly krásné, jiné bolestivé. Učila jsem se rozpoznávat, kdy je vše v pořádku a kdy je potřeba zasáhnout. Poznávala jsem, že neexistuje univerzální návod na všechny situace.

Právě tehdy jsem pochopila, kolik věcí vlastně nevím. A tak jsem začala hledat studium a  odborné odpovědi na otázky, které přinášel samotný chov. A díky tomuto najednou do sebe jednotlivé střípky začaly zapadat. To, co jsem dříve vnímala pouze jako zkušenost, jsem dokázala pochopit v širších souvislostech. 

Dlouho jsem přemýšlela, kdy jsem se vlastně stala chovatelkou. Nebylo to založením chovatelské stanice, uchovněním první kočky, ani narozením prvního vrhu. Dnes si myslím, že člověk se stane chovatelem ve chvíli, kdy přijme odpovědnost za životy, které mu byly svěřeny.

Mnoho lidí si pořizuje zvíře proto, aby jim přinášelo radost, společnost nebo pocit blízkosti. Chovatel však postupně začne přemýšlet jinak. Už nejde jen o zvíře, které má doma. Začne přemýšlet o jeho zdraví, psychické pohodě, genetické výbavě, kvalitě života a také o budoucích generacích, které po něm zůstanou.

Právě v tomto okamžiku dochází k největší změně. Člověk přestává řešit, co mu zvíře přináší, a začne si klást otázku, co může dát on jemu.

S touto změnou přichází také pokora. Každý zodpovědný chovatel dříve či později pozná, že vedle krásných okamžiků existují i chvíle, kdy sedí u nemocného zvířete a přál by si převzít jeho bolest na sebe. Právě tehdy si člověk uvědomí skutečný význam odpovědnosti, kterou na sebe převzal.

Možná právě proto se domnívám, že chovatelem se člověk stává postupně, s každou zkušeností, s každou radostí i zklamáním, s každou odpovědí, kterou hledá, a s každou novou otázkou, kterou mu zvířata přinesou.

Dnes vím, že chov není cíl. Je to cesta. Cesta nekončícího vzdělávání, poznávání, pokory a také uvědomění, kolik toho ještě nevíme.